Video s příběhem, který dojímá.
Na tento projekt nikdy nezapomenu. Ivanka Danišová mě oslovila sama s dotazem, kolik by ji natočení videa z dronu stálo. Jakmile jsem se dozvěděl, že video má pomoct vybrat prostředky na její operaci, ani na chvíli jsem neváhal – rozhodl jsem se ho natočit bez nároku na honorář, jen za možnost zveřejnit výsledek jako referenci. Chtěl jsem pomoct. A zároveň jsem cítil, že tohle video může mít mnohem hlubší smysl, než jen zachytit pár leteckých záběrů.
‚‚Ztratila jsem čas, ale neztratila jsem naději.’’
Ivanka měla původně na mysli jen krátké letecké záběry. Přesvědčil jsem ji ale, že její příběh si zaslouží víc – že samotný dron nedokáže vyjádřit sílu toho, co prožila a co dokázala překonat. Společně jsme se tak rozhodli vytvořit video, které bude mít vlastní obloukový příběh: od tíhy minulosti až po naději v přítomnosti.
Natáčení jsme začali na louce nad Prahou, kde vznikly první záběry z dronu. Barevně jsem tuto část zpracoval v desaturovaných tónech – bez syté, plné barevnosti, aby obraz nesl dramatickou, těžší atmosféru, která odpovídala první části příběhu. Právě tenhle barevný kontrast vůči zbytku videa je jedním z nosných prvků celého vyprávění. Do této části jsem následně zakomponoval i osobní fotografie Ivanky z období nemoci. Nejde o inscenované záběry – jsou to autentické momenty, které dodávají videu hloubku a divákovi zprostředkovávají, čím si Ivanka reálně prošla: Goldenharův syndrom, leukémie, pět operací srdce, šest operací tváře i ztráta obou rodičů. Příběhy, které by mnohé zlomily, ale Ivanka jimi prochází s pokorou, vděčností a vírou.
Druhou polovinu natáčení jsme přenesli na jeden z pražských ostrovů na Vltavě. Zde už jsem barevné podání zvolil naopak plně barevné a živé – symbolicky reprezentuje naději a novou kapitolu, kterou Ivanka svým bojem otevírá. Tenhle přechod od desaturovaných tónů louky k sytým barvám ostrova je klíčovým vizuálním prvkem, který divákovi i beze slov signalizuje posun od minulosti k naději do budoucna. Video jsem doplnil o osobní voiceover, který mi Ivanka se svým týmem dodala, a přidal jsem titulky, aby byl příběh přístupný i divákům, kteří sledují video bez zvuku – což je u obsahu sdíleného na sociálních sítích klíčové pro dosah.
Za technicky nejpovedenější část videa považuji přechod v závěrečné části, který používá takzvaný skrytý (neviditelný) střih. Záběr začíná z dálky na Ivance a postupně se přibližuje ke stromu, dokud obraz kamery nezaplní jeho kmen – v tu chvíli obrazovka ztmavne téměř do černa. Následující záběr pak začíná přesně stejným tmavým rámem zpoza stromu a postupně se z něj vynořuje Ivanka zblízka. Divák tak vnímá jeden plynulý pohyb kamery, i když jde ve skutečnosti o dva samostatné záběry spojené v místě, kde je clona nejtmavší. Tahle technika vyžaduje přesné naplánování pohybu kamery v obou záběrech už při natáčení, aby v postprodukci šly hladce spojit.
Video mělo pomoct získat prostředky na Ivančinu další náročnou operaci v Japonsku. Bylo to jedna z nejemotivnějších spoluprací, jakou jsem kdy zažil – a zároveň důkaz, že video může být nástrojem, který skutečně pomáhá měnit něčí život, ne jen prezentačním materiálem. Tenhle projekt mi osobně ukázal, jak silný dopad může mít i krátké video, pokud za ním stojí skutečný, autentický příběh. Nešlo o žádné velkolepé produkční triky ani drahé vybavení – šlo o to najít správný způsob, jak vyprávět to, co Ivanka sama prožila, a nechat příběh mluvit za sebe. Právě proto podobné projekty rád přijímám i do budoucna – věřím, že video dokáže pomoct nejen firmám prezentovat jejich práci, ale i jednotlivcům, kteří potřebují, aby jejich hlas uslyšelo víc lidí.
Chystáte charitativní projekt nebo příběh, který si zaslouží být vyprávěný citlivě a profesionálně? Rád se s vámi o tom pobavím – ozvěte se mi přes kontaktní formulář.